15.10. 2013 • 
12531xNa keramiku narazíte téměř všude, kam se podíváte. Kromě nejrůznějších váz, váziček, hrnců, hrnečků na nápoje, květináčů, popelníků a jiných součástí domácího vybavení kolem sebe možná máte i nespočetně keramických dekorací. A to ať již plochých nástěnných obrázků, vtipných postaviček nebo ozdobných zvonečků. Toto je samozřejmě jen výčet, jde jen o to uvědomit si, jakou záplavu výrobků z keramiky kolem sebe máme – a tudíž se pozorně inspirovat. Příště si budete moci tyto předměty již vyrobit svépomocí, protože se v tomto článku dozvíte několik základních rad, jak na to.
Tvorba z keramické hlíny možná vypadá jako věda, ale tak horké to zase nebude. Velkou většinu výrobků zvládnou i menší děti, ty složitější pak zpravidla jen ty nadané nebo tvořílci z řad dospělých. Na keramiku sice nepotřebujete nijaký zvláštní talent nebo nadání, ovšem jistá míra zručnosti se cení. Každý, kdo se chce s keramikou naučit, se také musí obrnit trpělivostí, touhou učit se metodou „pokus – omyl“ a připravit se na to nevzdat se, dokud to jde. Vaše první výtvory se totiž možná nedožijí ani vypálení v peci, jelikož je s pocitem bezradnosti ihned po vyrobení zase rozbijete a rozválíte na kuličku hlíny. Ale to k procesu učení se neodvratně patří – a upřímně, takto to je v životě skoro se vším.
Předně se pojďme podívat, jaké základní potřeby ke keramické tvorbě potřebujete. Tak za prvé je jí pochopitelně keramická hlína, což je hlína speciálně upravená na vypalování ve vysokých teplotách. Zakoupit ji můžete ve specializovaných obchodech, nebo se porozhlédněte po internetových serverech tuto komoditu nabízejících. Vybírat můžete zpravidla hned z několika jejích odstínů, přičemž volte do začátku raději ty levnější. První výrobky nebudou stát za moc, tak aby vám nebylo líto vložených peněz. Pak je již samozřejmě na vás, jaký odstín se vám bude nejvíce líbit, zda spíše světlý do šediva nebo čokoládově hnědý a podobně.
Kromě hlíny budete potřebovat také vhodný pracovní oděv, u kterého vám nebude vadit jeho ve většině případů nenávratné poničení. Vsadit můžete i na zástěry, ale pozor, nezakryjí vás po celé délce. Dále si rozmyslete, jaké pracoviště chcete hlínou „pokřtít“. Pokud zvolíte stůl ve vašem domě či bytě, sundejte látkový ubrus a nahraďte ho igelitovým. Pro jistotu bude dobré, když v okolí pracoviště vyklidíte všechny drahocenné předměty někam do ústraní či je alespoň přikryjete igelitem.
Jako podložku pod hlínu bude vhodné použít hadřík, pokud možno s co nejjemnější texturou (to z toho důvodu, že do spodní strany hlíny se hadřík otiskne). Hodit se bude váleček na těsto či jakýkoli jiný oválný předmět, jímž dovede rozválet hlínu na rovnoměrný a tenký plát. Mezi další stěžejní pomůcky pro keramickou tvorbu patří miska s vodou, houbička (jako ta na nádobí), nůž, špejle, štětec. Pak je již dle vaší fantazie, co bude potřeba dále. Můžete si pořídit sadu keramických špachtlí, které mají široké a všestranně užití. Úplný začátečník si s nimi ale dost možná nebude vědět, co počít, a pořídí je až teprve jim přijde takříkajíc na chuť. Můžete si vzít k ruce nejrůznější vykrajovátka na cukroví, záclony, jejichž vzorek obtisknete do hlíny a podobně. V tomto se fantazii rozhodně meze nekladou.
Co je pro keramického začátečníka kamenem úrazu, je pec na vypalování. Taková pec je obří investice, nehledě na to, kolik zabere místa. Do panelákového bytu je tato pomůcka takřka nemyslitelná. Cena vypalovacích pecí začíná na 30 tisících a zdaleka pak nekončí na osmdesáti! Záleží, jak velkou, jak výkonnou, jak prestižní pec chcete. Domácímu kutilovi tak lze pouze doporučit, aby ve svém městě vyhledal například živnostníka, který pec vlastní. Můžete se s ním zkusit domluvit o vzájemné výpomoci. Případně dobře fungují i školy a kroužky dětské keramiky, zvlášť pak, jestli v dané škole máte svoji ratolest. Pokud ani jedna varianta není možná právě pro vás, poté tedy zauvažujte nad koupí pece, kterou můžete ukrýt například do sklepa nebo na chalupu / zahrádku (dle vašich možností samozřejmě). Pro vypalování výrobků je třeba sehnat ještě vypalovací podložky, na které umístíte hotové výtvory.
Technické zázemí již bylo pojednáno, nyní se pojďme podívat na to, jak z hlíny vlastně tvořit. Základem je dobře propracovaná hlína s dostatkem vody uvnitř. To znamená, že si uříznete plátek z (pravidla desetikilogramové) cihly keramické hlíny, a začnete jej hníst v rukou. Hlínu je potřeba dobře provzdušnit, promnout. Přídavek vody je nutným pravidlem. Ale pozor, hlína se vám pod rukama nesmí roztéct na vodu, ani „bahýnko“ není to pravé ořechové. Je to asi jako s těstem na vánoční cukroví nebo na knedlíky. Zpočátku je mokré a „ňahňavé“, postupně se ale voda vstřebává a vstřebává, až nakonec již není žádných kousků těsta (v tomto případě samozřejmě hlíny), které by se lepilo na prsty. Těsto drží tvar a lze z něj již snadno vypracovat kuličku. Tak přesně do této fáze byste to měli dopracovat i s hlínou.
Kuličku poté přitiskněte na podložku (hadřík) a vezměte do ruky váleček. Hlínu rozválejte na zhruba 0,5-0,8 centimetru tlustou placku, z které pak již lze dobře tvarovat jakékoli tvary. Základním výrobkem může být například hrneček, který sestává pouze z obdélníku přilepeného na kolečko (tj. dno). Ouško je v podstatě také jen trochu silnějším válečkem. Jinou možností je zvoneček, kdy z hlíny nožem vykrojíme pravidelný čtyřúhelník, nahoře velmi úzký, v základně široký, který k sobě přivineme. Nahoře je nutné nechat malý prostor na provázek, který bude držet kuličku. K tomu tedy ještě jednoduše v dlaních vyválíme malou kuličku uprostřed s dírkou, kterou po vypálení navážeme na nit či provázek a pomocí uzlíku na vrchu zvonečku ji zafixujeme.
Pro první tvorbu je nejlepší vzít si za vzor něco, co již doma máte, a tvořit podle toho. V případě váziček je možné použít je jako přímou šablonu. Jen počítejte s tím, že pokud hlínu na vázu nalepíte, budete ji muset i nějak sundat. Postupujte šetrně a tvar dolaďte poté rukou. Chcete – li mít vzor vázy úplně hladký, můžete pracovat i v rukavicích.
Při tvorbě je nutné lepit na sebe jednotlivé části výrobku tak, aby dobře držely. Jde se na to pomocí takzvaného šlikru. Šlikr si jednoduše sami vyrobíte tak, že si z hlíny vytvarujete malou mističku, do ní vložíte kuličku hlíny a zalijete ji vodou. Pomocí štětce nebo nějakého dřívka rozmočte kuličku hlíny až na úplné bahýnko, které bude pro vaše účely sloužit coby „lepidlo“. Plošky, které k sobě chcete připojit, mírně zvrásněte či drobně nařezejte nožem, a to na obou stranách. Poté štětcem naneste rozumné množství šlikru a obě části spojte. Vyvíjejte na ně tlak, dokud se vám nebude zdát, že již dobře drží i bez cizí pomoci.
Hotové výrobky můžete vyhladit navlhčenou houbičkou, díky čemuž se zbavíte otisků prstů, které na výrobcích zákonitě vznikají. Takto upravené předměty již položte na vypalovací destičku a na vzdušném místě (avšak na místě bez přístupu přehnaných veder nebo naopak ostrého větru) nechte výtvor schnout. Do pece by totiž měl přijít nejdříve týden po zhotovení, ničemu ale neuškodí i dva nebo tři týdny odpočinku.
Po zdárném vypálení máte na výběr, zda necháte předmět v přírodní podobě, nebo zda jej ozdobíte glazurou. Jste-li zastánci přirozeného vzhledu, ale nějak ošetřit povrch byste přece jen chtěli, můžete zvolit glazuru bezbarvou, která funguje jako každý jiný bezbarvý lak. Výrobek zafixuje, ale vzhled nijak výrazně nezmění.
Glazur existuje nejširší škála, a tak je jen na vašich preferencích, jaké barvy vám budou ty nejmilejší. Barvy se v rovnoměrném množství nanáší na výrobek pomocí štětce, doporučuje se dělat i více vrstev. Počítejte s tím, že barva glazury před vypálením a po vypálení se (často dost radikálně) liší. Také konečný vzhled výrobku nejde dobře předpovědět, a proto na vás čeká překvapení až po vytažení z pece. Může být však jak milé, tak nemilé...Na to musíte být již předem psychicky připraveni.
Mějte na paměti, že výrobek, který není glazurou opatřen, bude sát vodu. V případě jejího přesycení pak začne i propouštět. Proto je dobré glazurovat všechny vázy, hrnečky či talíře a talířky, které mají v budoucnosti s vodou či jinou vlhkostí přijít do styku.
Toto je k základům keramické tvorby asi to stěžejní. Všechno nelze vyjmenovat vždy, protože na mnoho postupů a zkušeností stejně přijdete v procesu učení se. Samostatnou kapitolou je pak točení na keramickém kruhu, které v sobě obnáší zase jiné zákonitosti a zásady. Pokud vás keramika zaujala, můžete se zkusit ve svém okolí porozhlédnout po tom, zda nějaké umělecké středisko náhodou nenabízí veřejnosti kurzy keramiky. Tam se naučíte všechny základy pod dohledem lektora, který bude umět rychle a pohotově vaše chyby v tvorbě analyzovat, opravit a poradit vám do budoucna. Zvažte, jestli právě toto nebude tou nejvhodnější cestou i pro vás.
Pokud dáte přednost tvorbě o samotě, je to samozřejmě také možnost a určitě není neméně dobrou. Tak jako tak přeji mnoho zdaru při vašich prvních (i dalších) keramických krůčcích!
